Memorandum

Memorandum profesorů a profesorek teologie ke krizi v katolické církvi
Zveřejněno dne 4. února 2011 na webu: http://www.memorandum-freiheit.de/

Už uplynul víc než rok od zveřejnění případů sexuálního zneužívání dětí a mládeže
kněžími a řeholníky v chlapeckém internátě (a gymnáziu) jménem „Canisius-Kolleg“ v
Berlíně. Následoval rok, který uvrhl katolickou církev v Německu do dosud nebývalé
krize. Tak vznikla současná situace. Tato situace je – jak se nám dnes jeví – sporná a
rozpolcená.

Jednak se začalo pracovat na tom, aby se oběti sexuálního zneužití
domohly spravedlnosti, abychom si my sami plně uvědomili vykonané bezpráví a
abychom ve vlastních řadách vystopovali příčiny zneužívání, zamlčování a podvojné
moráky. U mnohých odpovědných křesťanek a křesťanů, s církevním služebným
úřadem nebo bez něho, se po počátečním zděšení vyvinul úsudek a přesvědčení, že
naše církev potřebuje hluboce zasahující reformy. Výzva k otevřenému dialogu o
mocenských a komunikačních strukturách, o tvaru a obsahu církevního úřadu a o
podílení se na odpovědnosti všech věřících, o morálce a sexualitě probudila očekávání,
ale vyvolala také obavy: nepromarníme tím snad naši poslední šanci vymanit se z
ochromení a rezignace tím, že bychom krizi vyseděli, ji slovně zmenšili a zamluvili?
Nepokoj spojený s otevřeným dialogem, bez jakékoli tabuizace, není pro každého
něčím jistým, tím spíš, když naši zemi brzy navštíví papež. K otevřenému dialogu
možná alternativa – totiž hřbitovní klid, zatímco jsou ničeny poslední zbytky naděje –
se však nemůže v žádném případě považovat za něco lepšího.

Hluboká krize naší církve vyžaduje, abychom oslovili také problémy, které na
první pohled bezprostředně nesouvisejí se skandálem sexuálního zneužívání a jeho
desítky let trvajícím ututláváním. Jako profesorky a profesoři teologie nesmíme už
déle mlčet. Považujeme se za odpovědné a chceme proto přispět k tomu, aby se teď
začalo znovu: rok 2011 se musí pro církev stát rokem přelomu. V uplynulém roce
odešlo z katolické církve tolik křesťanů jako nikdy předtím; vypověděli vedení církve
svoji poslušnost nebo si svůj život z víry převedli do soukromí, aby ho zachránili před
církevní institucí. Církev musí tomuto znamení porozumět a sama se vymanit ze svých
zkostnatělých struktur, aby znovu získala životní energii a důvěryhodnost.
Obnova církevních struktur se ale nepodaří v ustrašené izolaci od společnosti,
nýbrž pouze veřejně, s odvahou k sebekritice a k přijímání všech kritických impulsů –
a to i zvnějšku. K jednomu z poučení předchozího roku patří toto: krizi vyvolanou
sexuálním zneužíváním by nebylo možno tak důkladně propracovat, kdyby nebylo
kritické spoluúčasti veřejnosti. Jenom otevřenou, veřejnou komunikací může získat
církev ztracenou důvěru zpátky. Jen když nebude propast mezi tím, jak církev vidí a
pociťuje sama sebe, a tím, jak ji vidí a pociťují ostatní, bude církev důvěryhodná a
věrohodná. Obracíme se proto na všechny ty, kteří se ještě nevzdali naděje na nový
rozmach v církvi a neztratili ochotu se o tento rozmach také zasadit. Navazujeme tím
na signály vyzývající k průlomu a k dialogu, které během posledních měsíců ve svých
projevech, kázáních a rozhovorech vyslali někteří biskupové.

Církev není žádný samoúčel. Má poslání a úkol hlásat všem lidem osvobozujícího a
milujícího Boha, jak to známe od Ježíše Krista. To může dělat jen tehdy, když je sama
místem uskutečňování evangelijní zvěsti svobody a její věrohodnou svědkyní. Mluva
církve a její jednání, její pravidla a její struktury – její celé zacházení s lidmi uvnitř i
vně církve – to všechno se musí konat ovlivněno požadavkem uznávat svobodu
člověka jako božího stvoření a a podporovat ji. Bezpodmínečný respekt vůči každé
lidské osobě, úcta ke svobodě svědomí, zasazování se o právo a spravedlnost,
solidarita s chudými a utlačovanými: to jsou základní teologická měřítka, plynoucí ze
závazku církve vůči evangeliu. Takovým způsobem se totiž konkretizuje láska k Bohu
a k bližnímu.

Orientovat jednání podle biblické zvěsti svobody v sobě zahrnuje také
diferencovaný, podle oblasti různý poměr k moderní společnosti. Tato společnost v
mnoha ohledech církev předstihla, hlavně pokud jde o uznávání svobody, dospělosti a
odpovědnosti jedince. Z toho se církev může poučit, jak zdůraznil již Druhý vatikánský
koncil. V jiném ohledu je ale právě kritika této společnosti vycházející z ducha
evangelia nezbytná a nepomíjející, například tam, kde se lidé posuzují pouze podle
jejich výkonnosti, kde vzájemná solidarita hrozí vyhynout nebo kde se pohrdá lidskou
důstojností.
V každém případě však platí: evangelijní zvěst svobody tvoří měřítko pro
věrohodnou církev, pro její činnost a pro její společenskou formu. Konkrétní výzvy,
jimž se církev musí vystavovat, nejsou v žádném případě něco nového. Reformy,
které by byly zaměřeny do budoucnosti, lze přesto rozeznat jen stěží. Proto je
nezbytné vést otevřený, veřejný dialog v následujících oblastech církevní činnosti.

1. Struktury spolupodílení: Ve všech oblastech církevního života je
spolupodílení věřících prubířským kamenem věrohodnosti evangelijní zvěsti svobody.
Podle prastaré zásady společenského práva: „Co se týká všech, má být rozhodováno
všemi“, je třeba více synodálních struktur na všech úrovních církve. Věřícím se musí
umožnit podílet se na jmenování důležitých nositelů církevního úřadu (biskup, farář).
Co lze rozhodovat konkretně místně, má být také tam rozhodnuto. Rozhodování musí
být průhledná.

2. Církevní obec (sbor): Křesťanské obce mají být těmi místy, na nichž se lidé
vzájemně dělí o duchovní i hmotné statky. Ale v současné době se život obcí rozpadá.
Pod nátlakem způsobeným nedostatkem kněží v pastoraci jsou vytvářeny stále větší a
větší farní správní jednotky – tak zvané „farnosti velikost XXL“ – ve kterých už skoro
vůbec nelze zažít lidskou blízkost a bratrskou a sesterskou sounáležitost. Opouštějí se
historicky vzniklé jednotky a ruší se dosavadní společenské sítě mezilidských vztahů.
Kněží jsou „spotřebováváni“ a trpí syndromem vyhoření. Věřící se (od těchto velkých
jednotek) vzdalují, když se jim nedává důvěra, že by mohli převzít spoluodpovědnost
a že by se mohli podílet na vedení svých obcí uskutečněním demokratických struktur.
Církevní úřad musí životu církevních obcí sloužit, a ne aby obce sloužily úřadu. Církev
potřebuje v církevních služebných úřadech i ženaté kněze a také ženy.

3. Kultura práva a právnosti: Uznávání důstojnosti a svobody každého člověka
se projevuje právě tehdy, když se konflikty vypořádávají čestně a se vzájemným
respektem. Církevní právo si zasluhuje označení jako právo jen tehdy, když věřící
mohou skutečně svá práva uplatňovat. Právní ochrana a právní kultura v církvi se
musí nutně zlepšit. Prvním krokem k tomu je zřízení církevního správního soudnictví.

4. Svoboda svědomí: Respekt před svědomím jednotlivce znamená vložit důvěru
ve schopnost člověka se rozhodovat a nést odpovědnost. Podporovat tuto schopnost
je také úkolem církve; nesmí se to však zvrhnout v poručníkování. Brát to vážně se
týká zejména oblasti osobních životních rozhodnutí a individuálních životních forem.
Vysoké církevní hodnocení jak manželství, tak bezmanželského (celibátního) způsobu
života se nezpochybňuje. To však nedovoluje odmítat takové lidi, kteří lásku, věrnost
a vzájemnou péči odpovědně prožívají v partnerství s člověkem stejného pohlaví
anebo jako rozvedení a znovu sezdaní.

5. Smíření: Solidarita s „hříšníky“ předpokládá brát vážně hřích ve vlastních
řadách. Nesnášenlivá morální přísnost církvi nesluší a nepřísluší. Není možné, aby
církev kázala smíření s Bohem, aniž by svým vlastním jednáním vytvořila předpoklady
ke smíření s těmi, na kterých se provinila: násilím, upíráním jejich práva, převrácením
biblické zvěsti svobody do přísné morálky bez milosrdenství.

6. Bohoslužba: Liturgie žije z aktivní účasti všech věřících na bohoslužebném
dění. Zkušenosti a formy projevu současnosti musí mít v bohoslužbě své místo.
Bohoslužba nesmí ustrnout v tradičních formách. Kulturní pestrost obohacuje
bohoslužebný život a nesnáší se s tendencí k centralistické uniformitě. Jenom tehdy,
když slavnost víry (eucharistie) zahrnuje konkretní životní situace lidí, dosáhne
církevní poselství až k lidem.

Započatý proces církevního dialogu může vést k osvobození a přelomu tehdy, když
všichni zúčastnění budou ochotni se těmito naléhavými otázkami zabývat. Jde nyní o
to, hledat ve svobodné a férové výměně názorů taková řešení, která vyvedou církev z
jejího ochromujícího zabývání se sebou samou. Po rozbouření minulého roku nesmí
následovat žádné předčasné uklidnění! V současné situaci by to bylo jenom hřbitovní
ticho. V dobách krize nebyl strach ještě nikdy dobrým rádcem. Evangelium vyzývá
křesťanky a křesťany, aby hleděli odvážně do budoucnosti a – podle Ježíšových slov –
šli jako Petr po vodě: „Proč máte takový strach? Je vaše víra tak malá?“

Český preklad

Aktualizované 23. februára 2011

späť

tlač

hore

O editorovi webu

Miroslav Kocúr, ThDr., PhD., vyštudoval teológiu na Univerzite Komenského Bratislava. Postgraduálne štúdium biblickej exegézy absolvoval na Biblickom inštitúte v Ríme, Hebrejskej univerzite v Jeruzaleme a na Gregoriánskej univerzite v Ríme. Prednášal na Katolíckej univerzite v Ružomberku a TI v Spišskom Podhradí. Bol riaditeľom Katolíckeho biblického diela na Slovensku. Bol spoluzakladateľom a prvým riaditeľom Bilingválneho gymnázia C. S. Lewisa v Bratislave. Prednášal na BISLA v Bratislave. V novembri 2011 bol menovaný za riaditeľa VIA IURIS.

V januári 2014 začal spolupracovať s neziskovou organizáciou LEAF pri podporných a vzdelávacích programoch pre študentov a žiakov základných a stredných škôl. Je autorom prekladov, odborných publikácií, článkov, reflexií pre domáce i zahraničné inštitúcie.

Centrum pro studium demokracie a kultury

Kontakt